Miliardy mizí v mlze: Naučené triky, jak „vysát“ EU peníze v Česku? Takhle systém selhává

Lukáš Neudert

Co se skrývá za slovem „subsidiální“

V evropském slovníku znamená subsidiarita to, že se má rozhodovat co nejblíže lidem, tedy na místní či národní úrovni. V překladu do reality čerpání EU fondů to však často vypadá jinak: složitá mozaika ministerstev, zprostředkujících subjektů, regionálních rad, hodnotitelů, auditorů a místních samospráv vytváří labyrint, v němž se odpovědnost rozplývá. Když se něco pokazí, nikdo není „ten hlavní“, každý je jen „subsidiární“. A právě tady se rodí skandál: peníze směřují do projektů, které jsou sice papírově v pořádku, ale v praxi nepřinášejí slibovanou hodnotu – zato dobře živí skupiny, jež umí systém ohnout.

Na papíře máme jedno z nejpřísnějších prostředí. V praxi však rozhoduje zkušenost hráčů s pravidly, schopnost předvídat, kdo bude hodnotit, a šikovnost při sestavování rozpočtů. Čím více úrovní, tím více míst, kde se dá „ztratit“ jasná odpovědnost a tím více příležitostí, jak si ohnout proces k obrazu svému.

Jak funguje tok peněz v praxi

Od Bruselu k obcím: dlouhý řetězec rozhodnutí

EU posílá peníze do národních programů, které spravují česká ministerstva a jejich agentury. Ta vyhlašují výzvy, nastavují kritéria a jmenují hodnotitele. Úspěšní žadatelé poté vypisují veřejné zakázky, dodavatelé realizují zakázky a auditní orgány následně ověřují soulad s předpisy. Jednoduché? Jen na první pohled. V každém kroku vznikají rizikové body, kde se mohou uplatnit zájmy chytrých, nikoli poctivých.

  • Definice výzvy: formulace podmínek může nenápadně preferovat konkrétní řešení či hráče.
  • Hodnocení žádostí: i při anonymizaci lze podle rozpočtu či slovníku poznat „rukopis“ zkušených poradců.
  • Veřejné zakázky: detailní technické specifikace mohou z trhu vyřadit konkurenci, aniž by to bylo na první pohled zjevné.
  • Změnové řízení: během realizace lze „překlopit“ náklady do položek, které schvalovatel snadno přehlédne.
  • Udržitelnost projektu: po slavnostním přestřižení pásky často vyhasne původní přínos, protože provoz je drahý a koncový uživatel projekt v praxi nechce.

Příběh z praxe: radnice, která chtěla „chytré město“

Markéta, vedoucí odboru rozvoje na menším městě ve vnitrozemí, dostala v roce, kdy se otevíraly nové výzvy, jasný politický úkol: přinést „viditelné“ projekty. Město se nechalo přesvědčit poradenskou firmou, že potřebuje rozsáhlou chytrou infrastrukturu – senzory, inteligentní lavičky, kiosky, semafory s adaptivním řízením. Vize zněla skvěle: méně dopravních kolon, čistší vzduch a kvalitnější služby občanům. Prezentace byla perfektní, studiové vizualizace ohromující.

Když přišlo na rozpočet, poradci navrhli „balíček na klíč“ s argumentem, že jde o speciální hardware a software s omezeným počtem kvalifikovaných dodavatelů. Soutěž byla napsaná tak, aby „garantovala funkčnost“ – přísné reference, detailní kompatibilita a přesné parametry. Ve finále se přihlásili dva subjekty: hlavní favorit a „spřátelený“ soutěžící, který podal o něco dražší nabídku. Město tak získalo „konkurenci“ a klid na duši, že je vše v pořádku.

Kde se to zvrtlo

  1. Výzva favorizovala komplexní řešení jednoho výrobce, ačkoliv by šlo rozdělit zakázku na menší části a otevřít trh více firmám.
  2. Hodnoticí kritéria sledovala především „inovativnost“ a „přidanou hodnotu“, nikoli celkové náklady životního cyklu a ověřitelný dopad.
  3. V zadávací dokumentaci se objevily specifické technické detaily, které z okruhu uchazečů vyřadily většinu konkurentů.
  4. Během realizace došlo ke změnám, jež navýšily cenu a zároveň snížily rozsah dodávky – a to bez adekvátní kontroly dopadu.
  5. Po dvou letech provozu město zjistilo, že uživatelský přínos je minimální a údržba stojí více, než plánovalo. Když dorazil audit, následovala finanční korekce za porušení pravidel soutěže.

Markéta dodnes mluví o „nejdražší lekci“. Projekt byl sice papírově dokonalý, ale jeho skutečný přínos pro obyvatele byl nízký. Město na korekci doplatilo ze svého rozpočtu, politická reprezentace se mezitím vyměnila a poradenská firma si připsala další referenci. Občané zůstali s pocitem, že „na EU peníze se sahat nevyplácí“ – a to je vůbec nejhorší dědictví podobných příběhů.

Když se systém brání: audity, korekce a soudy

Obrana existuje a není slabá: vnitrostátní kontrolní orgány, Nejvyšší kontrolní úřad, resortní audity, evropské audity, finanční opravy, možnost trestních řízení a zapojení evropské prokuratury (EPPO). Často však přichází až po dokončení projektu a spíše napravují než předcházejí. Korekce sice zatíží rozpočty příjemců, ale klíčové otázky – zda projekt dával smysl a proč byl předražený – zůstávají v mlze. A tam, kde je vina těžko prokazatelná, dochází k paradoxu: jednotliví aktéři formálně vyhověli pravidlům, a přesto veřejný zájem prohrál.

Dalším problémem je čas. Vyšetřování a soudy trvají roky, během nichž se firmy přeskupují, majetek se přesouvá, a klíčoví svědci mění zaměstnání. Když pak přijde rozsudek nebo dohoda o nápravě, trh už je dávno jinde. Preventivní efekt je slabý. Špatní hráči se přizpůsobili: používají nastrčené subdodavatele, využívají „bílí koně“ pro dílčí činnosti a rozdělují zakázky tak, aby se minimalizoval veřejný dohled.

Proč se špatným hráčům vyplácí hrát dál

Ekonomika rizika je neúprosná. Pokud je pravděpodobnost odhalení malá a postih relativně nízký, vyplatí se „zkusit to znovu“ – obzvlášť když reputační náklady nese jiný: město, kraj, ministerstvo. Důležitou roli hraje i asymetrie informací. Zatímco veřejná správa rotuje úředníky a učí se metodiky, specializované poradenské týmy se věnují dotacím léta, budují sítě kontaktů a s každým projektem získávají náskok. Když se rozhýbe nová výzva, ti nejlepší jsou připraveni dřív než úředníci, kteří je mají kontrolovat.

V neposlední řadě tu máme kulturu „abychom o peníze nepřišli“. Místo abychom investice plánovali podle skutečných potřeb a promyšlených strategií, často se honíme za termíny a čárkami. V tom spěchu se dělají zkratky: projekt se nafoukne, protože „ještě zbývají prostředky“, nebo se naopak rychle okleští, aby se stihl milník. Kvalita jde stranou – a účet platíme všichni.

Data mluví – ale musí být vidět

Transparentnost není samospasitelná, ale dramaticky zvyšuje pravděpodobnost, že si někdo všimne podezřelých vzorů. Klíčem je, aby data byla včasná, úplná a strojově čitelná. Zveřejnění rozpočtů projektů, jednotkových cen, hodnoticích protokolů, zápisů z komisí i skutečných konečných příjemců může odradit přímé manipulace a zároveň ulehčit práci poctivým firmám. Není důvod, aby jednotkové ceny za stejné položky kolísaly o stovky procent – a přesto to vidíme.

  • Zveřejňovat kompletní rozpočty včetně variant a odůvodnění volby řešení.
  • Poskytnout otevřená data o všech krocích – od žádosti po udržitelnost – ve strojově čitelném formátu.
  • Propojovat registry: zakázky, smlouvy, skutečné majitele, insolvence, sankční seznamy.
  • Publikovat hodnoticí zprávy a bodování po skončení výzvy, včetně jmen komise a vyloučených střetů zájmů.
  • Průběžně zveřejňovat změnové listy a jejich dopad na cenu a rozsah.

Taková data nechrání jen veřejnost. Pomáhají i poctivým úředníkům. Když je vše na očích, klesá tlak ze strany politiků i lobbistů a roste obranyschopnost systému proti sofistikovaným schématům.

Co může udělat stát, kraje i obce hned teď

  1. Standardizovat jednotkové ceníky a povinně je používat u opakujících se položek, s jasnou metodikou pro výjimky.
  2. Zavést povinné posouzení „celkových nákladů životního cyklu“ u technologií a staveb, nejen pořizovací ceny.
  3. Oddělit přípravu projektů od hodnoticích komisí a zavést systém rotace hodnotitelů, včetně veřejných černých listin pro prokázané prohřešky.
  4. Vyžadovat úplné zveřejnění skutečných majitelů dodavatelů i subdodavatelů a vylučovat firmy bez transparentního vlastnictví.
  5. Silně preferovat dělení zakázek na menší části tam, kde to trh dovoluje, aby se otevřela soutěž.
  6. Zavést povinné e-aukce pro standardizované komodity a průběžný benchmark cen mezi projekty.
  7. Posílit ochranu whistleblowerů, včetně anonymních kanálů a rychlé nezávislé zpětné vazby pro oznamovatele.

Když tyto kroky spojíme s kvalitně nastavenými indikátory dopadu (ne jen výstupů), dostane systém zpět směr: od papírových vítězství k reálným přínosům.

Co může dělat veřejnost a firmy

Stát nelze nechat samotný. Občané, novináři, akademici i poctivé podniky mohou sehrát zásadní roli, pokud budou mít data a vůli je používat. Veřejná kontrola není o „honu na čarodějnice“, ale o důvěře, že peníze pracují pro lidi, ne pro kapsy vyvolených. Čím dříve se podezřelý vzor odhalí, tím levněji to společnost stojí.

  • Sledovat projekty v okolí: co se slíbilo, co se dodalo, jaké jsou reálné efekty.
  • Podávat podněty, pokud ceny nebo technické specifikace „nevoní“; i jednoduché otázky mohou odhalit problém.
  • Žádat o informace, pokud orgány mlží; právo na informace je základní nástroj obrany.
  • Propojovat místní zkušenosti s daty: pokud v sousedním městě jde stejná technologie za poloviční cenu, je to důvod k dotazu.
  • Zapojit se do monitorovacích výborů a tematických pracovních skupin, kde se nastavují pravidla a výzvy.

Poctivé firmy by neměly rezignovat. I když je někdy lákavé „přizpůsobit se“ nepsaným pravidlům, dlouhodobě se vyplatí trh čistit: ozvat se, když se formuluje diskriminační zadání, a požadovat férové podmínky. Jen tak se postupně vyplatí hrát správně.

Do roku 2027: milníky, které rozhodnou

Aktuální programové období 2021–2027 je v plném běhu a rok 2025 je jeho kritickým středem. Právě teď se láme, zda se miliardy investují tam, kde mají skutečný dopad – do dostupného bydlení, energetických úspor, modernizace škol, zdravotnictví a odolné infrastruktury – nebo se rozplynou v předražených krabičkách a „chytrých“ řešeních bez užitku. Čas běží nejen administrativně, ale i politicky: letošní a příští rozpočty samospráv rozhodnou, zda bude vůle projekty přehodnotit a vyhnout se pastem, které už známe.

Pokud dokážeme dohlédnout na nejrizikovější oblasti – IT dodávky, stavební zakázky a komplexní „balíčky na klíč“ – a včas rozsvítit kontrolky, můžeme zlomit trend. Naopak, pokud necháme procesy běžet setrvačností, budeme v roce 2027 znovu hasit požáry korekcí, přesouvat vinu a vysvětlovat, proč dobré nápady zůstaly na papíře.

Když systém přestane chránit papír a začne chránit hodnotu

Jádro problému je jednoduché: systém je odměňován za „splnění“ pravidel, nikoli za hodnotu pro občana. Dokud bude více záležet na počtu stránek v žádosti než na měřitelných přínosech, budou mít špatní hráči náskok. Recept není složitý, ale vyžaduje disciplínu: otevřenost dat, profesionalizaci hodnotitelů, tvrdé střety zájmů, jednotkové ceníky a odvahu projekty zastavit, když nedávají smysl – i za cenu, že „přijdeme o peníze“. Nepřijdeme. Ušetříme je pro příště.

Malý slovníček rizik, která vypadají nevinně

  • Technické „drobnosti“: milimetrové tolerance, konkrétní protokoly bez alternativ, exkluzivní kompatibilita – signál uzavřeného trhu.
  • „Inovace“ bez metrik: skvělá slova, žádná čísla. Bez definovaného dopadu je vše jen marketing.
  • Subdodavatelské řetězce: čím delší, tím snazší schovat marže a odpovědnost.
  • Změny po podpisu: časté změnové listy a vícenáklady jsou varováním, že nabídka byla „přitažená za vlasy“.
  • Spěch a nouzový režim: kdykoli „nejsou lidi a čas“, roste prostor pro chyby i manipulaci.

„Subsidiální skandál“ není nevyhnutelný

Příběh Markéty není o zlé vůli jednotlivců. Je o systému, který se naučil chránit sám sebe místo veřejného zájmu. V českém prostředí to bolí dvojnásob: na jedné straně máme obrovský investiční hlad, na druhé straně rostoucí nedůvěru v to, že se peníze využijí smysluplně. Výsledek? Podinvestované služby a infrastruktura, frustrace občanů a naděje špatných hráčů, že se nic nezmění.

Změnit to znamená vrátit se k prvotní myšlence: subsidiarita jako blízkost k lidem, ne jako rozptýlená odpovědnost. Rozhodovat blízko občanů je správné – pokud je zároveň jasné, kdo nese odpovědnost, jaká data jsou k dispozici a jak se vyhodnocuje hodnota. To je úkol pro politiky i úředníky, ale stejně tak pro nás všechny, kteří se nespokojíme s „papírovou“ spokojeností.

Shrnutí: co si z toho odnést

EU fondy nejsou zlé, zlé mohou být motivace a procesy. „Subsidiální skandál“ vzniká tam, kde se odpovědnost ztrácí v mnoha vrstvách a kde se hodnotí papír místo dopadu. Oprava je možná: víc otevřených dat, méně zakázkových specifikací na míru, přísnější střety zájmů, profesionalizace hodnotitelů, ochrana whistleblowerů a odvaha zastavit projekty, které nedávají smysl. Každý z nás může sehrát roli – od úředníka přes podnikatele až po obyvatele, který se ptá. Když to neuděláme teď, v polovině období 2021–2027, budeme to o to déle a dráže napravovat. A to je luxus, který si Česká republika už nemůže dovolit.

Sdílej tento článek