Šokující propočet: Kolik miliard by přiteklo do rozpočtu, kdyby církve danily úplně všechno

Proč se téma vrací: mýtus kontra čísla

Téma zdanění církví se v české debatě vrací s železnou pravidelností. Často zaznívá jednoduchá věta: církve neplatí daně. Realita je složitější. Církevní organizace jsou právnické osoby a v mnoha ohledech podléhají stejným pravidlům jako ostatní neziskové subjekty: příjmy z podnikání se zdaňují, zaměstnanci odvádějí pojistné a při splnění zákonných podmínek se řeší i DPH. Naopak činnosti ve veřejném zájmu a vyjmenované typy majetku či příjmů mohou mít osvobození. Klíčová otázka tedy zní jinak: co by se stalo, kdyby se tato osvobození omezila, sjednotila nebo zrušila a kdyby se zdaňovalo i to, co dnes dani nepodléhá?

Co dnes církve skutečně platí

Než se pustíme do odhadů potenciálních výnosů, je fér shrnout současný stav. Církve a jejich organizace:

• Platí daň z příjmů právnických osob z podnikatelské činnosti. Od roku 2024 je korporátní sazba 21 %. Pokud tedy církevní subjekt provozuje například lesní hospodářství, pronájmy nebo další komerční aktivity, zisk z těchto aktivit se zdaňuje.
• Jsou plátci DPH, pokud naplní zákonné podmínky pro ekonomickou činnost a obrat. Činnosti čistě kultovní a veřejně prospěšné často spadají mimo DPH, ale prodej zboží či služeb může povinnosti vyvolat.
• Odvádějí pojistné jako každý zaměstnavatel. Duchovní, hospodářští správci či pracovníci charity jsou zaměstnanci nebo osoby na smlouvy a vstupují do běžného systému odvodů.
• U daně z nemovitých věcí platí, že některé objekty a pozemky jsou osvobozeny, zejména ty využívané pro bohoslužebné a veřejně prospěšné účely. Jiné nemovitosti bez zvláštních důvodů osvobozeny nejsou a daň se platí.

Tím se liší mýtus od reality: rozhodně neplatí, že by církve stály mimo daňový systém. Platí ale také, že rozsah výjimek je širší než u běžných firem a že významná část církevních příjmů s daní nikdy do kontaktu nepřijde.

Velký otazník: finanční náhrady a proč jsou citlivé

Nejviditelnější položkou poslední dekády byly finanční náhrady vyplácené církvím jako součást vyrovnání majetkových křivd. Právě u nich se vedly spory, zda je zdaňovat. Z právního pohledu jde o kompenzaci, nikoli o příjem ze současné ekonomické činnosti, a proto je to mimořádně citlivé. V minulosti se o zdanění náhrad pokusila politika, ale soudní autority takový postup odmítly s odkazem na povahu vyrovnání. Pokud by se dnes otevřela nová legislativa, šlo by o těžko předvídatelný spor o ústavnost a retroaktivitu.

Pro účely modelu ale můžeme zkusit čistě hypotetickou otázku: kdyby byly finanční náhrady považovány za zdanitelný příjem a uplatnila se na ně sazba 21 %, kolik by to mohlo přinést? Odpověď závisí na roční splátce, která se navíc indexovala podle inflace. Bez ohledu na přesné číslo z toho plyne jediné: výnos by byl v řádu stovek milionů korun ročně, nikoli desítek miliard. To je důležité pro srovnání s rozsahem problémů státních financí.

Jak jsme počítali: tři scénáře a dvě kapsy veřejných peněz

Veřejné rozpočty nejsou jedna kapsa. Přímé daně z příjmů proudí do státního rozpočtu, zatímco daň z nemovitých věcí končí v rozpočtech obcí. Pokud se ptáme, kolik by získal stát, musíme oddělit státní kasu od obecní. Níže nabízíme tři scénáře, od opatrného po tvrdý. Nejsou to oficiální data, ale transparentní model s použitím známých daňových pravidel a konzervativních předpokladů. Čísla neberte jako slib, ale jako hrubou orientaci, kolik by změna režimu mohla znamenat.

Scénář A: Zdanění finančních náhrad

Hypotéza: finanční náhrady by byly zdaňovány sazbou 21 % stejně jako zisky právnických osob. Při rozumném odhadu ročního objemu splátky by výnos státu kolísal kolem několika stovek milionů korun ročně. Rozptyl je široký, protože náhrady jsou indexované a roky s vysokou inflací částku nafoukly, zatímco v letech s nízkou inflací klesá. Bez ohledu na to se však pohybujeme pod hranicí miliardy až jednotky miliard, nikoli v desítkách miliard. Dopad na rozpočtový schodek by byl tedy spíše symbolický než systémový.

Scénář B: Zrušení osvobození u vybraných příjmů a sjednocení režimu

Hypotéza: zruší se specifická osvobození u pronájmů, hospodaření v lesích a na polích nebo u příležitostných prodejů, a vše se zdaní jako běžný zisk. Dnes se takové příjmy často zdaňují už nyní, pokud jde o podnikatelskou činnost, ale v systému existují výjimky a zvýhodnění pro veřejně prospěšné subjekty. Po jejich omezení by stát mohl získat navíc řádově stovky milionů korun, podle struktury majetku jednotlivých církví a farností. V letech s drahým dřevem nebo vysokými nájmy by výnos rostl, v horších letech klesal. Opět ale nejde o částku, která by sama o sobě sanovala schodek veřejných financí.

Scénář C: Osvobození u daně z nemovitých věcí

Hypotéza: zruší se nebo zúží osvobození pro náboženské stavby a další objekty využívané pro veřejně prospěšnou činnost. Tady je však zásadní nuance – daň z nemovitých věcí je příjmem obcí, nikoli státu. Pokud by se osvobození rušilo plošně, přitekly by peníze primárně do obecních rozpočtů, nikoli do státní kasy. Výnos by se v závislosti na sazbách a obecních koeficientech mohl pohybovat od nízkých desítek do nízkých stovek milionů korun ročně v celé zemi. Z hlediska státu jde o nepřímý efekt: lepší kondice obcí může snížit tlak na dotace, ale státní rozpočet si nepřipíše přímý příjem.

Hrubá suma: co dává realističtější obrázek

Sečteno a podtrženo, při tvrdším scénáři A+B a po očištění o meziroční výkyvy by státní rozpočet mohl získat každoročně zhruba nízké jednotky miliard nebo spíše vyšší stovky milionů korun. Obce by si v případě zrušení osvobození u nemovitostí polepšily společně o desítky až nižší stovky milionů. Takové peníze nejsou zanedbatelné, ale v kontextu strukturálních schodků veřejných financí zůstávají jen menší částkou. Důrazně platí, že výnosy by byly volatilní a právně i politicky riskantní.

Právní minové pole: ústavnost, retroaktivita, veřejný zájem

Jakákoli snaha zdanit finanční náhrady by znovu otevřela otázky ústavnosti. Kompenzace majetkových křivd mají jinou povahu než tržní příjmy a zásah by narážel na právní principy ochrany nabytých práv a zákazu nepřímé retroaktivity. I kdyby zákon prošel, téměř jistě by následovaly žaloby a nejistota na roky dopředu. A nejistota je pro výběr daní jed: výnos, který rozpočet očekává, může být odložen, zablokován, nebo dokonce vrácen.

Oblasti mimo náhrady jsou právně méně výbušné, ale i tam by bylo nutné precizně vymezit, co je veřejně prospěšná činnost, která si zaslouží osvobození, a co je podnikání pod plnou sazbou. Špatně napsaný zákon trestá i malé charity, sociální služby a péči o památky – a snadno se stane politickým bumerangem.

Ekonomické chování se mění: výnosy nejsou statické

Daně ovlivňují chování. Církve a jejich organizace mohou na tvrdší daňový režim reagovat omezením činností, přesuny majetku nebo restrukturalizací. Výsledkem může být, že papírově očekávaný výnos se v realitě nenaplní. U daně z nemovitostí mohou organizace vyjednat místní úlevy, nebo objekty převedou do režimů, které opět naplní podmínky pro osvobození. V lesním hospodářství by vyšší zdanění mohlo snížit investice do obnovy porostů a dlouhodobě tím oslabit i budoucí daňové výnosy.

Příběh z terénu: starosta, farář a prázdná fara

V malé obci na Vysočině stojí zchátralá fara. Starosta Pavel by rád budovu opravil a proměnil v komunitní centrum. Farnost však tvrdí, že bez jistoty financování projekt nedává smysl. V hospodě každý ví, že církev přece daně neplatí, a připadají si ukřivděně. Když se ale starosta s farářem sejdou nad papíry, vypluje na povrch méně líbivá pravda: z pronájmu pole se odvádí daň z příjmů, za zaměstnance se platí odvody, a kdyby se zrušilo osvobození u daně z nemovitých věcí, obec by sice získala pár desítek tisíc ročně, ale farnost by tyto peníze musela ušetřit jinde – třeba právě na opravách budovy.

Po několika měsících jednání se shodnou na kompromisu. Obec přispěje na rekonstrukci z dotačního programu, farnost vloží vlastní prostředky a z pronájmu lesa vyčlení licenci pro místní těžební družstvo. Dvě čísla najednou vypadají jinak: i malá částka z pronájmů podléhá dani a obec mezitím zvýšila koeficient u daně z nemovitých věcí pro rekreační objekty, což jí přineslo více peněz než případné zrušení církevní výjimky. Lidé v obci si uvědomí, že jednoduchý výkřik o neplacení daní realitu nevystihuje – a že výsledkem je často chytřejší kombinace lokálních nástrojů než plošný trest.

Kolik by stát získal: střízlivá odpověď

Platí několik pevných bodů. Zaprvé, hlavní sazba daně z příjmů právnických osob je 21 % a církve ji v případě zisky generujících činností platí. Zadruhé, osvobození existují a z části příjmů se daň nevybírá. Zatřetí, zdanění finančních náhrad by bez změny ústavních východisek pravděpodobně narazilo. Čistě účetně by tvrdý scénář mohl přidat státu navíc spíše stovky milionů korun ročně, optimisticky nízké jednotky miliard. Obce by si polepšily v desítkách až nízkých stovkách milionů, pokud by se rušila osvobození u nemovitostí. Výsledek je důležitý pro debatu: jde o peníze, které mají smysl, ale samy o sobě nevyřeší schodky.

Co by bylo potřeba změnit v zákonech

Reálný legislativní proces by vyžadoval tři kroky. Prvním je přesná definice veřejně prospěšné činnosti, která si osvobození zaslouží a která je srovnatelná s jinými neziskovými organizacemi. Druhým je jednoznačné vymezení, co je podnikání – tedy kde se uplatní 21% sazba a běžný daňový režim bez ohledu na to, že jde o církevní subjekt. Třetím je dohoda o přechodném období, aby změna nespustila právní chaos a finanční šoky. Například dvou- až tříleté období by umožnilo nastavit rozpočty jak farnostem a charitám, tak obcím a státu.

Riziko nezamýšlených škod

Velká část církevních aktivit se odehrává v oblasti sociálních služeb, péče o památky nebo komunitní práce. Pokud by se daňový režim zpřísnil bez rozmyslu, může dojít k paradoxu: stát vybere o něco více, ale zároveň bude muset více utrácet jinde – například na sociálních službách, které dnes spolufinancuje církevní sektor. Když připočteme pravděpodobnost soudních sporů, není jisté, že čistý přínos pro státní finance bude kladný v horizontu několika let.

Jak o tématu mluvit poctivě

Debata je často vyhrocená a svádí k jednoduchým heslům. Poctivý rámec je ale jiný. Ptejme se: má být daňový režim veřejně prospěšných subjektů jednotný, ať jde o církev, sportovní spolek nebo nadaci? Kde přesně leží hranice mezi službou veřejnosti a podnikáním? A pokud osvobození ponecháme, jak je budeme kontrolovat a jak zabráníme zneužití? Odpovědi na tyto otázky sice nepřinesou virální slogan, ale vedou k předvídatelným pravidlům, která potřebují jak daňoví poplatníci, tak veřejné rozpočty.

Srovnání s jinými opatřeními

Stát může získat více peněz rychleji i jinak: důslednějším výběrem DPH a bojem s podvody, auditováním dotací, digitalizací výběru daní nebo úpravami širších daňových výjimek napříč celým neziskovým sektorem. Odsud plyne nepříjemná, ale pravdivá pointa: i kdyby církve platily daně úplně z všeho, půjde o dílek skládačky, nikoli o její hlavní část.

Co z toho plyne pro občana

Jako daňoví poplatníci chceme férový systém, kde nikdo nemá privilegia bez důvodu. Současně ale nechceme, aby se kvůli daňové změně zavřel domov pro seniory nebo aby se chátrající kostel přestal opravovat a stal se bezpečnostním rizikem. Pointa je v rovnováze: nastavit jasná pravidla, udržet veřejný zájem a nevytvářet právní miny, které odpálí rozpočet ve chvíli, kdy soudy zvrátí zbrklá rozhodnutí.

Shrnutí na závěr

Kolik by stát získal, kdyby církve konečně platily daně zcela bez výjimek? Odpověď zní: méně, než si mnozí myslí, ale více než nula. Přísný scénář by mohl dodat státnímu rozpočtu spíše stovky milionů až nízké jednotky miliard korun ročně, zatímco obce by si polepšily o desítky až nízké stovky milionů na dani z nemovitých věcí. Zdanění finančních náhrad je právně nejrizikovější a bez pevného ústavního opodstatnění by nejspíš skončilo na soudech. Smysl naopak dává sjednotit režim pro všechny veřejně prospěšné subjekty, zpřesnit hranici mezi službou a podnikáním a odstranit výjimky, které nejdou obhájit veřejným zájmem.

Je to méně bombastické než billboardové heslo, ale pro veřejné finance i důvěru ve stát mnohem užitečnější cesta.